Gekonova pomsta
Máte rádi pavouky? Já ne! Přesto jsem jich během svého krátkého života potkala už celé houfy, zástupy, národy. Zřejmě totiž oni mají rádi mě!
Běžný pavouk se obyčejně spokojí s tím, že se k vám nepozorovaně přiblíží (většinou ze zálohy), trochu na vás z dálky bafne a u člověka mého formátu si může být jistý, že úkol je splněn, že vyklízím pole, případně chatu či celou přilehlou oblast a že teritorium je jeho.
Pavouci kteří se pohybují okolo mě, však mají daleko vyšší ambice. Rozhodně jim nestačí jen mě postrašit. Nespokojí se jen s dobrou prací, chtějí červený diplom. A tak vymýšlejí komplikovaná čísla, do kterých neváhají zapojit i mé nejbližší přátele.
Když na mě zhruba před rokem volal kamarád: „Pojď sem, chci ti něco říct,“ nemělo mě možná překvapit, že mu zpod límce vylezl černý tlustý kamarád a dlouhýma nohama mu rázoval přes obličej do vlasů. Můj nezřízený jekot byl bezpochyby odměnou za vynaložené úsilí jim oběma a možná dokonce předčil jejich očekávání.
Nemělo mě asi překvapit ani to, když jsem se jednoho dne doma probudila a můj pohled padl na hustou, čerstvě utkanou pavučinu mezi prsty u mých nohou, se dvěma pachateli uprostřed. Moje reakce tentokrát, obávám se, stála život jednoho z nich.
Zdá se, že tvořivost „kamarádíčků“ (bohužel ani tento familiární název nezlepšil můj vztah k nim) prostě nezná mezí. Nic jim není dost a slovo „nemožné“ je jim cizí.
Dokázali mi to letos v září, když jsem krátce pobývala v Indii. Nejen, že si mě tam našli, ale také tam předvedli svoje doposud nepřekonané, vpravdě vrcholné číslo. Je ráno a já vycházím, ještě mírně rozespalá, na dvorek domu, ve kterém bydlím u jedné známé. Najednou před očima zachytím známé míhání malých nožiček a za nimi pohyb, který je mi doposud cizí, ale vzápětí v něm rozeznávám gekona. Proti mně běží pavouk indických rozměrů a za ním gekon. Je to závod na život a na smrt. Bez přemýšlení přirazím zpátky domovní dveře a vyběhnu o několik schodů nahoru. Chvíli těžce oddechuji, než se odvážím podívat se, zda je „vzduch čistý“. Pavouka nikde není vidět. Uff! Hledám gekona… a už ho vidím, leze po zemi a v hubě má…
A tak bych tímto chtěla vzkázat všem kamarádíčkům: Nebylo už toho snažení dost? Nepřesáhli jste už svoji hranici? Vždyť jak pro mě, tak pro vás je bezpochyby největším úspěchem náš vzájemný vztah prostě PŘEŽÍT!
KaBl
