Je useknutá hlava při vědomí?
Tuto otázku si lidstvo pokládá, co se poprava tzv. dekapitací (setnutí hlavy) provádí. Zlatým věkem popravčích špalků a později gilotin byl středověk a ranný novověk. Tehdy nebylo jiného způsobu, jak zjistit vnímání setnuté hlavy, než poprosit odsouzeného, aby mrkal co to dá. Mrknutí je totiž jediné a nejjednodušší znamení, které může hlava provést bez zbytku těla. Říká se, že odsouzení mrkali až 30 sekund po setnutí hlavy.
Z lékařského hlediska není vyloučeno, že by hlava musela ihned po setnutí ztratit vědomí. Hlavní je přísun kyslíku do mozku. V odborné literatuře se uvádí, že netrénovaný člověk může vydržet bez přísunu kyslíku zhruba 7 minut, aniž by to vážněji poškodilo mozek. Z anatomického hlediska hlava potřebuje zbytek těla zejména proto, aby do ní hnalo okysličenou krev. Proto není vyloučeno (ale ani potvrzeno), že by hlava po dekapitaci mohla několik vteřin vnímat.
Protože veškeré důležité smysly (zejména zrak a sluch) jsou na hlavě, je možné, že po oddělení hlavy od těla jsou tyto smysly schopny vysílat elektrické impulzy do mozku. Otázkou je, jestli je mozek ještě schopný tyto impulzy zpracovat. Jestli ano, tak se odsouzenému naskytl vcelku nechutný pohled na zbytek svého těla bez hlavy.
Pojďme ale nahlédnout zpět do zlatého věku poprav dekapitací. Když byla v roce 1587 na hradě Fotheringay popravena Marie Stuartovna, neobratný popravčí musel seknout třikrát a hlavu se mu stejně oddělit nepodařilo. Po prvním úderu ze sebe Marie vydala takové zasténání, že všichni dotyční byli přesvědčeni, že musí nesmírně trpět. Z toho je jasné, že poprava může někdy hodně bolet. Co se ale neví je fakt, jestli hlava šlechtičny vnímala i po dokončení úkonu (popravčí musel hlavu oddělit hákem, nebyl schopen přeseknout chrupavky a vazy sekerou).
Antoine Lavoisier, francouzký chemik žijící mezi lety 1743 a 1794, byl zajat během revoluce a čekala jej poprava. Požádal přítele, aby jej bedlivě sledovali, protože se chystá mrkat, dokud to bude možné. Údajně mrkal po popravě 15 sekund.
Gilotina se začala používat při revoluci počátkem 18. století.
Známější je případ doktora Beaurieuxe, který dělal pokusy s hlavou vraha Languilla popraveného 28.června 1905 v půl šesté ráno. (převzato z Dějiny gilotiny):
Toto jsem mohl pozorovat hned po dekapitaci: oční víčka a rty gilotinovaného muže se přibližně 5 až 6 sekund nepravidelně rytmicky stahovaly? Několik sekund jsem vyčkával. Křečovité pohyby ustaly. Obličej se uvolnil, oční víčka se přivřela na oční bulvy, takže byla viditelná pouze bílá část spojivky, přesně jako u umírajících, které každý den vidíme při výkonu svého povolání, nebo u čerstvě mrtvých. Právě v tom okamžiku jsem silným a ostrým hlasem zavolal:,,Languille!!? Viděl jsem, jak se mu pomalu zvedají oční víčka, bez křečovitých stahů? Potom se jeho oči soustředily do těch mých a zornice se zaostřily. Po několika sekundách se víčka pomalu a pravidelně zavřela a hlava vypadala jako před mým voláním.
Právě v tu chvíli jsem znovu zavolal a oční víčka se znovu pravidelně bez křečí zvedla a nepopiratelně živé oči se podívali do mých, možná ještě pronikavěji, než předtím. Potom se oční víčka znovu zavřela, ale teď už ne úplně. Zkusil jsem zavolat potřetí; už se nijak nepohnul a oči měly zaostřený výraz typický pro mrtvé.
Právě jsem vám s naprostou přesností převyprávěl, co jsem mohl pozorovat. Celá událost trvala 25 až 30 sekund.
V Africe existují kmeny, které si také uvědomují, že hlava není v bezvědomí ihned po setnutí. Přivazovali proto odsouzencům kolem uší provazy zavěšené na ohebných prutech. Po useknutí byla hlava katapultována do vzduch, aby umírající zažil pocit letu.
Předešlé teorie ovšem nejsou postaveny na pevných základech, nebyla provedena žádná důkladná vyšetření a nejsou dostupná žádná určitá fakta. Ve státech, kde je medicína na tak vysoké úrovni, že by mohla tuto otázku vyřešit, se hlavy již dávno nesekají.
